Princip měření vířivých proudů u měřidel tloušťky povlaku
Vysokofrekvenční střídavé signály generují elektromagnetická pole v cívce sondy, a když se sonda přiblíží k vodiči, vytvoří se v ní vířivé proudy. Čím blíže je sonda k vodivému substrátu, tím větší je vířivý proud a tím vyšší je odrazová impedance. Tato zpětná vazba charakterizuje vzdálenost mezi sondou a vodivým substrátem, tj. tloušťku nevodivého povlaku na vodivém substrátu. Kvůli jejich specializované schopnosti měřit tloušťku povlaků na neferomagnetických kovových substrátech se tyto typy sond běžně označují jako ne-magnetické sondy. Ne-magnetická sonda používá jako jádro cívky vysokofrekvenční- materiály, jako je slitina platiny a niklu nebo jiné nové materiály. Ve srovnání s principem magnetické indukce je hlavní rozdíl v tom, že měřicí hlava je odlišná, frekvence signálu je odlišná a velikost a měřítko signálu jsou odlišné. Stejně jako tloušťkoměr s magnetickou indukcí dosahuje tloušťkoměr s vířivými proudy také vysoké úrovně rozlišení 0,1 um, dovolené chyby 1 % a rozsahu 10 mm.
Tloušťkoměr založený na principu vířivých proudů dokáže měřit ne-vodivé povlaky na všech vodivých materiálech, jako jsou povrchy kosmických lodí, vozidel, domácích spotřebičů, dveří a oken z hliníkové slitiny a dalších hliníkových výrobků, včetně barev, plastových povlaků a eloxovaných filmů. Nátěrový materiál má určitou vodivost, kterou lze také změřit kalibrací, ale je nutné, aby poměr vodivosti mezi těmito dvěma byl alespoň 3-5krát odlišný (jako například chromování na mědi). Ocelový substrát je sice také vodivý materiál, přesto je u tohoto typu úloh stále vhodnější použít pro měření magnetické principy
